LÍTAČKA PO RIU A NACHOZENÝCH 180KM

Dnešní den jsem lítal po Riu jak hadr na holi. Ráno jsem si přivstal, a zamířil jsem do Lagoa, kde byly ranní rozjezdy C1 a K2. Už konečně vím co ty zkratky a čísla znamenají. Vždycky jsem v tom měl trošku chaos, ale díky popisům fotek na to rychle přijdete 🙂 Slunko už pěkně pálilo a to bylo teprv 9:00 ráno. Zaplať pánbůh, že aspoň ty prostory pro novináře jsou klimatizované a tak se tam dá mezi jízdami ochladit.

Martin Fuksa musel dnes prožít neskutečný den. Prvně dojel čtvrtý a čekal tak na časy ostatních. Pak se radoval, že díky času se dostal do hlavního finále, dával novinářům nadšený rozhovor, aby se pak dozvěděl, že rozhodčí udělali chybu a na čas mohl postoupit jen ten, kdo dojel třetí. Neskutečná chyba, a Martin pojede finále B 🙁 velká škoda. Ani dvoukajak nakonec nepostoupil a tak jsem poslal fotky a sedl na autobus zpět do MPC, cca 40min, a pak přesedl na další a asi za 30min jsem byl na olympijském golfovém trávníku.

Dojet tam nebyl problém, ale najít Kláru Spilkovou ano 😀 Aplikace mi při příjezdu hlásila, že je na jamce 13. Uff musím máknout ať stihnu nějaké záběry. Zeptal jsem se pořadatele, kde je jamka 13. Ten se pousmál, a poslal mě někam za barák a prý mám jít pořad dál. Bohužel jsem si nevzal mapu v tiskáči, zásadní chyba. Tak jsem šel, chvilkami jsem se zeptal jestli jdu dobrým směrem a všichni s šibalským úsměvem řekli, že ano. No po 15minutách chůze v riflích, triku, vestě a ověšenej batohem a foťákama (dnes zas s mojí oblíbenou a pěkně těžkou 200-400mm) v 35 stupňovém vedru ve stínu jsem pochopil proč se tak culili. Na slunku mohlo být snad 45 a prej je tu zima. Bohužel žádné luxusní cestičky podél hřiště nečekejte, buď je to štěrk nebo písečné duny, super 😀 Celej mokrej jsem dorazil na 13tku, mrknu do aplikace a Klára byla někde na 14tce. Uff. Tak dál, 14tku jsem vzdal a rovnou šel na 15tku.

Cestou jsem potkával golfistky a vždy mrknul přes teleobjektiv na borce co držel jmenovky. Nikdy tam Klára nebyla. To bylo peklo. Nakonec jsem na ni narazil na 15tce. Přes kapky potu se mě mlžil aji hledáček. A já myslel, že fotit golf je pohodička, no ne v takovým vedru. Bez mapy jsem netušil, že se dá přes hřiště různě přebíhat. Tak jsem to pěkně obešel. Červenou jsem vyznačil cestu než jsem našel Kláru. Ty zbylé 4 jamky včetně 15tky už šly rychle, až mě bylo líto že nemám víc fotek. No taky jsem nemusel mít žádnou, jednou mě pořadatel musel napomenout, ta spoušť foťáku dělá děsný randál a my můžeme fotit, až po odpalu, aby jsme nerušili. Za to se Číňance dodatečně omlouvám 🙂 teď už vím.

No a pomalu se dostáváme k tématu v nadpise. Po takovéto procházce jasem se podíval do aplikace a ta mě úspěšně oznámila, že od startu olympiády mám nachozeno 180km. To je mazec, bohužel je to vidět i na mé chůzi, ne že bych nemohl, ale už mám druhé kolo puchýřů na patách a malíčku. Je to prostě tvrdá dřina a na bolístky stejně jak atleti nekoukáme. 🙂 Hotovej z golfu jsem jel zas do MPC a tam na další bus, tentokráte už správně na Olympijský stadion a atletiku. Byl tam desetiboj a naši Helcelet a Sýkora. Ten stadion je sice pěkný, ale strašně velký. A tak jsem šel po čuchu a občas jsem zahlídnul ceduli Photographers. Došel jsem na tribunu a koukám všichni fotografové jsou dole u dráhy na takových zvláštních lešeních. Zeptal jsem se pořadatele jak se tam dostanu a on ať jdu dál tím směrem. No když jsem přišel zhruba tam, kde to mělo být, nikdo mě nebyl schopný říct, jak jít o patro níž. Jedna pořadatelka mě dokonce posílala do druhého patra, a já na to: “to mám jít do druhého patra, abych pak mohl do sklepa?”. No tady je vše možné a tak zvažujete i tuto bizardní situaci. Naštěstí druhá paní se zvedla a šla se mnou až ke dveřím na kterých byla jen cedule NO ENTRY! Aha, tak kdo to má tušit že 😀 Celý šťastný jsem dorazil na platformu a ta dorazila mě. Byl sice už podvečer, ale venku strašný vlhko a dusno a pořád tak těch 34 stupňů. Už jsem si ale asi zvykl, že po každém přesunu na focení soutěžím o první místo v missák vlhký tričko, resp vlhký záda 😀 😀

Kluky jsem nafotil a šel se rychle zchladit a napít, bohužel balená voda v tiskáči nebyla, tak jsem si poprvé napustil ze speciálního automatu na pitnou vodu…..a naposled. Jako byste se napili z hajzlové mísy, kterou jste před minutou vydrhli modrou kačenou. Udělal jsem takový zkřivený ksicht na fotografa co stál vedle mě, a ten se jen usmál, mrknul na mě, pokýval hlavou a usrknul si kafe. Prostě je to tu jeden zážitek za druhým 😀 Hlava mě už zase trochu padala u editace fotek, a tak jsem se nakonec rozhodl vynechat finále beach volejbalu žen na Copacabaně. Bohužel ono začíná až o půlnoci, tzn doma tak ve 4am. Tak třeba někdy příště, určitě to ale bude super match. Zítra máme na atletice víc šancí na medaile tak pošetřím síly a snad se i vyspím 🙂