ZAHAJOVACÍ CERMONIÁL

Už jsem vstal z mrtvolného stavu po posledních dvou dnech a proto dnes napíši trošku víc příspěvků, abych vám vynahradil to, že jsem nebyl schopný blognout včera. Za tím vším byl neskutečný časový harmonogram. Ale vše postupně 🙂

Už příjezd na stadion Maracana, kde byl ceremoniál neprobíhal úplně v klidu. Jelikož veškeré cesty kolem stadionu byly kompletně uzavřené gardou, ani řidič nevěděl jak se tam dostat. Prostě autobusy jely jeden za druhým, a ten první nevěděl kam jet. Takže z cesty co měla trvat 40min byla lehká dvouhodinovka. Lidi už byli dost nervózní, protože všichni z medií tak chceme být včas. No a všimli si, že kroužíme dokola a nikam to nevede. Jeden naštvaný španěl to hned přes iPhone živě reportoval do TV, pěkně řval, a lidi ukazovali řidičovi GPS mapu na mobilu 😀 prostě peklíčko. No aspoň jsem měl čas pokecat s jedním týpkem co dělá pro Japonskou televizi a je ze Sao Paula 🙂

Někteří se rozhodli vystoupit na takové ne úplně bezpečné uličce a dojít to. Já počkal a nakonec nás zavezl až před brány. Tam nastalo další zděšení. Fronta na clear check byla neskutečně dlouhá. Lidí z médií bylo přes tisíc určitě a kontrolovalo to asi jen 5 boxů.

Nic méně po tomto utrpení jsem došel do VMC (Venue Press Center), kde jsem zjistil, že už nejsou skříňky a tak jsem se vydal s foto manažerem na místo. Byl jsem ve foto sekci “L”. Mělo to pár výhod i nevýhod. Měl jsem přímý výhled na dění a program, jenže všichni atleti vycházeli pode mnou zády ke mě :/ Seděli jsme normálně vedle diváků na dedikovaných místech a naštěstí nebylo úplně plno, takže jsme se mohli trošku hýbat. Ale je to mazec, sedět na tom místečku s 2 foťákama, 200-400 na monopodu, a ještě batohem mezi nohama.

Samotný program, byl super, Brazilci si to užívali, tančili, skákali a vůbec je to strašně bavilo.

Z fotografického pohledu, už to taková sranda nebyla. Na stadionu byla strašná tma a i hodně prvků z programu bylo špatně osvětlených, takže docela kumšt to vyfotit. Ale i tak to byla super podívaná. Některé ohňostroje úplně oslnili celý stadion. Když se rozehrála hudba všichni kolem si začali podupávat a různě se kroutit. Brazilci maj holt rytmus v těle.

 

Když začali chodit atleti, mohli jsme si odpočinout, protože každý fotograf čekal primárně na tu jeho zemi. Znáte ten pocit, kdy vám to procesí u telky připadá dlouhé? Nastupuje Angola, a vy si jdete udělat večeři, najíte se, vysprchujete a pak přijdete zpět a je tam teprve Bolívie. No tak na stadionu je to ještě delší, působí to neskutečně nekonečným dojmem a vám padá hlava a usínáte 🙂 Občas vás probere nějaká známá zem, uděláte test shot a čekáte dál.  Nakonec jsme se dočkali, pak projevy, vlajka, oheň a hurá domů. No respektive, čekáte než všichni lidi odejdou, protože s tou technikou mezi ně vlézt nechcete. Jak se vše uvolnilo, obešli jsme stadion a hurá na bus.

Následovalo zděšení číslo 2!

Před stadionem stálo tisíc lidí z medií, a ani jeden bus. Prostě nic, organizace nula. Po chvíli přijel jeden, lidi se tam tlačili opravdu jak zvířata, protože už bylo po půlnoci a každý chtěl jet zpět. Pak přijely 2 busy, opakovala se stejná situace, pak 4 … do těch jsem se pořád nevešel, no a v dalším kole už ano. Ale na ulici bylo pořád mrtě lidí, neskutečný.

Ale na organizovanost RIA si tu už pomalu začínáme zvykat. Kde jinde byste viděli jak mezi procesím atletů nabíhají technici a opravují podlahu 😀 Celou cestu jsem stál, a řidič jezdil po místním vzoru Ayrtona Senny, je to tu strašně populární, a oni prostě jezdí jak prasata 😉 i v serpentinách s busem plných lidí.

No a teď k tomu časovému plánu, a proč jsem neblognul. V MPC jsem byl kolem 2:30AM a začal přemýšlet, či se vyspím tady na gauči, nebo doma v posteli. Protože ráno byl cyklistický závod a já musel 5:45 odjíždět z MPC na Copacabanu, kde jsme měli být v 7:00 ráno. Byl jsem zapsaný na dodávku, co jezdí za závodníky a vždy vám zastaví na nějakém super spotu. No nakonec jsem se dostal domů 3:30 a 4:20 vstával. Prostě olympiáda je jen jedna a spát můžu až bude po ní  🙂